HOSPODAŘENÍ

Doma jsem rozmazlovaná a hejčkaná v peřince. Vlastně se tomu úplně nebránim, protože jsem líná a vyhovuje mi to tak. Mám spoustu času na jiné aktivity a tak trochu parazituju na mamče, která je hrozně obětavá. A taky má pocit, že nám musí snést první a poslední, i když nemusí a my bychom to přežili i bez prvního, bez posledního a částečně i bez toho, co je mezi tím.

Tady jsem tedy konečně zažila, jaké to je, mít „vlastní domácnost“. A ne jednu. Měla jsem tu hned dvě. Ta první byla v Oslu u Kjetila. Bydlela jsem tam skoro tři týdny, sama v jeho bytečku. Jsou to dva pokoje s kuchyňkou. Jeden pokoj pronajímá Lise, anglo-norce která tam v tu dobu nebyla. Takže jsem bydlela v Kjetilově pokojíku a řádila jsem v kuchyni. Tu má velkou, se spoustou hezkého a praktického vybavení. Má tam taky záhadnou skříňku na hrnce. Je v rohu a je docela težké přijít na to, jak se otvírá. Asi je zbytečné to tady popisovat, každopádně mi chvíli trvalo, než jsem se k hrncům dostala. 

Kuchyňka v Oslu / Kitchen in Oslo

 

Norové všeobecně, co jsem tak pochopila, moc během týdne nevaří. Taky tu je jiný systém s jezením. K snídani mívají to samé, co my a říkají tomu „frukost“. S obědem, kterému říkají „lunsj“, už je to ale trošku jiné. Neobědvají teplé jídlo. Nosí si do práce většinou „matpakke“,  což bývají tousty nebo chleby s něčím. Pak jedí „middag“ (to je mezi 5.-7. hodinou). Význam tohoto slova je vlastně půlka dne. V půlce dne to rozhodně není. S Kjetilem jsme usoudili, že to asi bude tím, jak se kdysi žilo a vstávalo dřív. Se změnou životního stylu se middag posunul na večer. Připomíná to náš pozdní oběd. Většinou je to teplé jídlo. Poslední, co jedí, je „kveldsmat“. To je něco jako večerní svačina.  

Já jsem se ale držela našich zvyků a pokud to šlo, vyvařovala jsem si po česku. Jídlo je tu sice pěkně drahé (za chleba 120Kč, blok eidamu 140Kč, lahev plzničky 100Kč, tácek se 4 kuřecími řízky 300Kč), ale pokud si tu člověk zahraje na hospodyňku, tak se tu dá jíst i za docela normální cenu. Koupila jsem si třeba celé kuře, rozporcovala ho a měla jsem z něj polívku na 3dny, pečená stehna, čínu a ještě rizoto. Zkrátka se tu učím vařit ekonomicky (trochu praxe ke škole ;-)), a baví mě to.

Taky jsem zkoušela péct. Jenomže můj v Čechách osvědčený recept na drobenkový koláč, v Norsku selhal. Mají tu jen 2 druhy mouky (hodně hladkou a nebo hodně hrubou) a prášek do pečiva kypří míň, takže jsem to úplně neodhadla a koláč byl až moc hutný. Budu se tu holt muset naučit péct podle norských receptů.

Druhá domáctnost byla, nebo teda ještě pořád je, v Kurlandu. Dělili jsme se o ní chvíli s Gunnarem a teď už tu nějakou chvíli hospodařim sama. Peru, vařím, žehlím (no moc to s tim žehlenim nepřeháním, ale chodím upravená a bez fleků na blůzce, maťko moje ;-P). Mám to tu taky moc ráda. Je akorát vtipný, že když jsem něco hledala, byla jsem navyklá na Kjetilův systém a lezla do úplně jiných šuplíků. Taky jsem myslela, že to jídlo, co jsem kupovala, tu někde musí být. Než mi došlo, že to je v bytě v Oslu. 

V Kurlandu je zrovna období borůvek a malin, takže s radostí a s chutí sbírám rovnou do pusy a nebo si dělám lesní ovoce se zakysanou smetanou. Tu tady mají báječnou. A vůbec všechny mléčný výrobky jsou tu moc dobrý. Sýr tu má chuť (ne jako náš eidam), odtučněný mlíko se dá pít. Pak tu taky mají zvláštní margarín, co má barvu Hery a dá se na něm smažit. Dávají do něj sůl, maže se na chleba a nebo se dá použít stejně jako Hera, na pečení.  Jediný, co mi tu chybí jako pivařovi, je české pivo. Dá se tu docela pít to dánské, ale kupuju si ho spíš svátečně. Nejhorší, co se mi tu povedlo ochutnat, bylo nealkoholický pivo. Koupila jsem si Rignes v domění, že je to alkoholické, co už znám. Je norské, poměr cena/výkon/chuť docela ujde. Naladila jsem se tedy na chuť piva, udělala si bramboráky. Když jsem se napila, tak jsem se asi musela tvářit dost děsně. Zkrátka celé pivo skončilo v sifonu a já si dala k bramborákům vodu  :-D. O vaření by se dalo psát dlouho. Třeba o Kjetilových neuvěřitelně dobrých vaflích, ale o tom třeba zase jindy.