JAK JSEM (NE)PRACOVALA VE ŠKOLCE

Jak už jsem psala, druhý den po farewell party jsem měla pracovní pohovor. Gunnarova známá je zaměstnaná ve školce. Sháněli tou dobou asistenta k dětem. Vyklubalo se z toho příjemné povídání s dvěma fajn ženskýma, a ještě k tomu v norštině. Bezva trénink. Vzali mě, takže to vypadalo na dva zajímavé měsíce "práce". 

Školka, kde jsem (ne)pracovala

Školka leží u břehu jezera v Rælingenu, děti to nemají daleko do přírody. Občas dokonce vyplouvají na lodičce, navlečené do záchranných vestiček, místo pěšího výletu. Konkrétně tato školka má tři velké místnosti pro děti od 3-6 let a jednu oddělenou místnost pro menší děti kolem 1 roku. To mi přijde šílený. Dát svoje dítě kvůli kariéře do školky tak brzy?! Větší děti jsou rozděleny do skupinek, každá skupinka má jiný vchod a šatnu, ale mezi jednotlivými velkými místnostmi mohou volně přecházet přes malé herničky, takže si nakonec hrají, kde chtějí. Skupinky se dodržují při jídle nebo na výletech. V každé skupince je 15 špuntů, na starosti je má jeden pedagogický pracovník a 3 asistenti. Jeden dospělý tedy hlídá 3-4 děti. Pohoda. Místnosti jsou hezky vybavené, v každé je něco jiného. V jedné z menších místností, a to mě zaujalo, mají kufříky s překvapením. V každém v kufříku je obsah na nějaké téma. Třeba "u doktora" nebo "zelená barva" nebo třeba papír s napsanou pohádkou a k tomu figurky, aby děti mohly hrát divadlo podle příběhu. Dospělák jim vždycky kufřík sundá (jsou vysoko, aby na ně děti nedosáhly) a povídá jim ke každému kufříku příběh.

Děti, co jsou ve školce poprvé, mohou mít s sebou první týden své rodiče. To aby se líp adaptovaly. Ale i tak to stojí spoustu slziček a pofňukávání, než si zvyknou. Mrňata mají stanovený denní řád, co se kdy dělá. Dospěláci se je snaží vést k samostatnosti. Ve srovnání s našimi dětmi bych řekla, že mají volnější mantinely. Když už bych se bála, že dítě slítne z prolézačky, oni ho tam nechají ať sleze samo. Když malé jíst nechce, tak ho nikdo nepřemlouvá. Zeptají se ho maximálně dvakrát a pak mu jídlo odnesou, bez ohledu na to, jestli pak dítě hladové nebo ne. Musela jsem uznat, že i tenhle způsob výchovy má něco do sebe.

Taky mi přišlo vtipný, když mi ty dvě dospělé říkaly, jak se řeší konflikty. Když jedno dítě uhodí druhé, vezme si dospělý obě děti stranou a vyslechne každé zvlášť, co se stalo. Pak diskutuje s tím, kdo fackoval, jak mohlo vyřešit konflikt jinak, aniž by rozdávalo pohlavky.

Děti chodí ven za jakéhokoli počasí. Po obědě většinou nespí, jen mohou polehávat v relaxačních místnostech. Tedy spí, ale jen pár z nich. Mylsela jsem si, že to bude jako u nás. Že jim třeba přečtou pohádku a uloží je na matraci. Ale tady to funguje tak, že dítě uloží venku do kočáru a nechají ho tam, až usne.

Další, co mě zaujalo je to, že se během dne zaznamenává to, co které dítě dělalo. Taky se děti fotí a když pak odcházejí s rodiči domů, fotky z celého dne běží na televizi v šatně a rodičům se musí říkat, co jejich dítě během dne zvládlo, s kým se popralo atd. 

Takhle jsem nasála atmosféru školky. V pondělí jsem tam strávila půl dne a zkoušela na děti mluvit norsky. Vypadalo to, že to půjde a byla to zábava...

Ale po obědě jsem se šla domluvit s ředitelkou školky kvůli dokumentaci, co jsem si přečetla, že je potřeba. Pak mi začal maraton po úřadech. Pro pro práci ve školce musí člověk mít výpis z trestního rejsříku. Takže mi napsali žádost, a společně s Tone (Gunnarova známá) jsme šly na policejní direktorát v Lillestrøm. Většina dialogu opět v norštině. Zopakovala jsem si slovesa typu "prosit, potřebovat, dostat, pracovat, dát, získat" ve všech možných časech a formách. Paní nám řekla, že mi ho nevydají, protože jsem v Norsku jen na "på besøk" (na návštěvě). Na jiné přepážce o patro níž mi řekli, že když mě zaregistrují a dostanu svoje ID číslo pro práci jako občan EU, vydají mi i výpis z trestního rejstříku. (Tam už jsem byla měsíc předtím s tím, že bych chtěla zaregistrovat, ale bez práce mne prý nezaregistrují). 

Druhý den jsem tedy šla na EU registraci, poprvé jen s papírem ze školky, podruhé už s pracovní smlouvou. Prý je na kratší dobu než na 3 měsíce, takže mi číslo nedají. Zkusila jsem jít, tentokrát i se smlouvou, znovu, pro výpis z tr. rejstříku (norsky "politiattest"). Paní mi řekla, že si mě pamatuje a že mi to vydat nemůže. Tak mi ruply nervy a začala jsem ronit slzy. Řekla mi, že mi fakt nemůže pomoct, i když by ráda. Mám to prý zkusit na svém velvyslanectví. 

Takže jsem si následující den udělala výlet na českou ambasádu. Paní konzulka byla zlatá a papíry mi vydala. (Potkala jsem jí tehdy na zahajovacím ceremoniálu ISS na radnici v Oslu, takže jsme se už znaly od vidění. Moc milá ženská.) S radostí jsem jim to volala do školky. 

Den na to jsem si šla vyřídit daňovou kartu ("skattekort") do Lillestrøm na finanční úřad. Tu mi vydali bez problémů. (pozn. D-number - ID číslo pro finanční úřad a "skattekort" vydávají na základě pracovní smlouvy delší než 2 týdny). Takže jsem měla teoreticky vše, co bylo třeba. Myslela jsem si. Ale když jsem znovu dorazila do školky, sdělili mi, že český výpis jim nestačí. A znova jsem byla v bludném kruhu pomíněnosti ID EU-politiattest. 

Gunnar má známého na policejní stanici v Oslu. Zavolala jsem mu a pak jsme si vyměmili několik e-mailů. Řekl, že se mu to nezdá, že v Oslu vydávají politiattest na základě předpisů EU a pro "ID-registrering nummer"stačí jim smlouva na 1 měsíc práce. Měla jsem se zaregistrovat on-line na "Service Center for Foreign Workers in Oslo" místo na Romerike politi distrikt. Když jsem se zaregistrovala, ukázalo mi to, že první termín, kdy mohu přijít na schůzku, je 22.10. Norové jsou poctivci, takže žádné předbíhání ze známosti neexistuje. Sice blbý pro mě, ale přišlo mi to na druhou stranu moc sympatický. 

Známý z policie mi poradil, že  mám jít tedy zpátky na Romerike a ukázat jim nařízení UDI 2011 bod 3.1, který se týká registrace pracovníků ze zemí EU. Zdůraznil ale, že je to jenom na nich, jestli mě zaregistrují. Tak jsem poprosila Tone, aby si to nařízení přečetla a aby tam šla se mnou. Bylo to zbytečný. Paní na registraci mi řekla, že když to tak dělají v Oslu, tak ať se registruju v Oslu. Tady že to funguje jinak. 

Už jen z trucu jsme zkusily jít o patro výš pro politiattest, resp. zeptat se, co mám dělat. Tam byla tentokrát jiná paní. Vysvětlili jsme jí, že mám pas, nemám ID, potřebuju politiattest pro práci ve školce. Paní řekla, že v pohodě, že si mám vyplnit formulář a že mi potvrzení vydají. Tone jí poprosila, že to potřebuje rychle a jestli by ho nevydala expresně. Prý ho vydá. Mezitím než jsem vyplnila formulář, objevila se za přepážkou stará známá, paní č.2. A co že tam zase dělám?! Tak jsem jí řekla, že kolegyně mi sdělila něco jiného a že to tedy budu řešit s kolegyní. Paní č. 2 odběhla dozadu do kanceláře a cosi kolegyni č.1 vysvětlovala. Pak se vrátila paní č. 1 k naší přepážce, říkajíc, že to bylo nedorozumění. Nic mi nevydá. Tak jsme na sebe s Tone nevěřícně zíraly. Co to má znamenat?! 

Tone navrhla, že mi prostě napíše smlouvu na 3 měsíce, ať mi vydají ID, a já pak podám výpověď. Pokud mám smlouvu na vikariát (naše "pracovní smlouva na dobu určitou"), stačí ji výpovědět týden předem. Cestou v autě se jí to ale rozleželo v hlavě a pro jistotu zavolala našemu známému na policii, jestli to tak jde. Ten jí řekl, že je to podvod a že to není správné. Tak zhasla moje poslední naděje na práci ve školce. Na jednu stranu mě to štvalo, na druhou mi přišlo krásný, jak jsou Norové poctivý, i když jde o takovou blbost a nic by se nestalo, kdyby mi tu smlouvu napsali na delší dobu. 

Pokud jste to dočetli až sem, tak se omlouvám za zdlouhavý výklad, ale potřebovala jsem si to zapsat :-P. 

Příští rok budu zase o něco moudřejší.