Už docela dlouho jsem nepsala o školce. Posledních pár týdnů jsem pracovala na malé bázi, což je něco jako naše jesličky. V Norsku je to ale, na rozdíl od Čech, běžné oddělení ve školce. Nespadá pod kompetence ministerstva zdravotnictví a personál tady nemusí mít zdravotnické vzdělání. Dětem je od 0 do 3 let, našemu nejmladšímu je devět měsíců.
Byla to pro mě bezvadná zkušenost. I u nejmenších je fajn kolektiv dospěláků (kolegyňky z raftů). Tempo, se kterým člověk pracuje, je úplně jiné než na velké bázi, řekla bych klidnější. Většinou se tu neřeší tolik konfliktů mezi dětmi, nemluví na vás šest dětí najednou s tím, že každý něco chce. Sama jsem toho taky tolik nenamluvila. Mimina ještě nepovídají ve větách. Občas se poperou, ale ve srovnání s "většími", je to spíš výjimečně. Práce u menších byla hlavně o tom pochovat přítulné, utěšit brečící, mrňouse přebalit a dát jim najíst. K tomu je naučit nějaká ta nová slovíčka. Najednou mi přišlo, že 3-6 letí špunti, se kterými jsem pracovala předtím, jsou hrozně dospělí a rozumní...
Co mě překvapilo, bylo to, jak už i mimina jsou vedena k soběstačnosti. Dopoledne jsme s nimi šli většinou ven na zahradu. Děti se sice neumějí obléct samy, ale je jim ponechán prostor pro to, aby to zkoušely. Hodně spolupracují, takže není těžké dostat je do kombinézy... (pokud teda nemají den blbec a nechtějí jinou/žádnou bundu/chtějí si obléct jiné boty ap. :-D). Občas ty starší pomáhají mladším. Motoricky jsou na tom téměř všechny výborně. Prof. Matějček by koukal. Dvouletá batolata jsou schopna lézt na prolézačce, mají perfektní stabilitu a některá z nich dávají schody dolu i nahoru! :-) Ale je tam taky jeden chlapeček, který je motoricky zpožděný. To bylo něco pro mě, dětského fyzioterapeuta. Hrála jsem si s ním o stošest a aniž by o tom kdokoli z přítomných kolegů věděl, byla to NDT terapie... BTW v Čechách by tohle mimino už cvičilo na rehabilitaci.
Co se týče jídla, děti nikdo krmit nemusí. Až na toho nejmladšího se zvládají najíst samy. Jsou pak od hlavy do pasu jako prasátka. Trochu je vždycky otřeme, navíc rodiče jsou na svá upatlaná mimina zvyklí. Taky přebalování je v pohodě. U přebalovacího pultu máme schůdky, po kterých si děti vylezou nahoru, položí se na stůl a nechají se v klidu přebalit. Člověk se tak nemusí namáhat jejich zvedáním. Záznamy z přebalování visí na fólii v té samé místnosti tak, aby měli rodiče přehled.
Po jídle a výměně plen se nejmenší děti pravidelně ukládají ke spaní. Na zahradě školky stojí přístřešek. Za jakéhokoli počasí naskládáme malé vikingy do jejich vlastních kočárků a odvážíme je tam. Podle ročního období vybavují rodiče svá mimina různě teplými pokrývkami. Nejlepší je pravý beránek. Je to měkoučké rouno a perfektně hřeje. Dává se dospod jako podložka, do které děti zapadnou podobně jako do vaty. Většinou, už když mimino pokládáte, začne usínat. Jenom výjimečně některé protestuje. Venku je s batolaty (celkem je jich asi 27) jeden dospělý, který uspává probuzené a nebo je odváží zpátky do školky, když už nechtějí spát. To je bezva pracovní funkce. Říká se jí tu "vognevakt". Během něj se prostřídají dva dospěláci, přičemž ten první si většinou jenom čte a užívá si pobyt na čerstvém vzduchu. Některé děti prospí celý čas věnovaný ke spaní, některé budíme dřív na přání rodičů, ty nejmenší necháváme spát ještě dýl. Máme na to vychytaná spící schémata s časy.
Až budu mít jednou svoje vlastní ratolesti, doufám, že se mi podaří naučit je to, co umí naše mrňata tady.
No comments:
Post a Comment