DNY S OSOBNOSTMI :-)

Na Facebooku na mě zablikala červená zpráva:

Dobry den, dostala jsem na Vas tip od F.H. - hledame v Oslu na pondeli asistenta fotografa na jednodenni foceni pro Belmondo... Mate s takovou praci nejake zkusenosti? Mela byste cas a zajem?

Diky, L. K., Respekt

Poté, co jsem si s redakcí Respektu vyměnila ještě jeden e-mail, bylo mi jasné, že si volno na pondělí prostě zařídím.  Ať se děje, co se děje :-).

Focená osoba: Jo Nesbø

Fotograf: Antonín Kratochvíl 

Dvě známá jména. Jeden, co vraždy i nespočetná dramata zažil na vlastní kůži, a ukazuje je ostatním ve svých fotografiích. Druhý, který je vymýšlí (a pak prodává v obchodech nebo knihkupectvích všeho druhu. Tim myslim i Narvesen a 7-Eleven...něco jako Rely v Čechách...no trochu komerce :-P).

Den předem jsme měli organizační schůzku v kavárně. Bylo to moc příjemný místo. Přišla jsem tam trochu dřív, objednala si kafe do takové té poctivé polévkové misky. Posedávala jsem venku, krmila vrabce, čekala...když přijel taxík. Vystoupil z něj Antonín, rozhlédl se a pak zašel dovnitř do kavárny. Působil hodně suverénně, až moc. "Tak teď jsem to podělala", říkala jsem si, "nepozdravila jsem ho, on se netvářil zrovna přátelsky, a všechno se bude odvíjet od prvního divného dojmu". Novinářka, co se spisovatelem měla dělat rozhovor, byla jeho pravý opak, taková "very American friendly" slečna (ve skutečnosti paní S.L.). Zatímco S.L. konverzovala s jedním z hostů kavárny (který, jak se později ukázalo, byl novinář a J.Nesbø znal), šli jsme s Antonínem na obhlídku bezvadně ošklivého dvora, který se nám pro focení hodil. Bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Kolik bude hodin, jaké bude světlo, jaké místo bude fajn, co použít, co mu mám na následující den přichystat... S.L. stále konverzovala. S Antonínem jsme si sedli a začali se bavit. O všem možném... o focení, o vztazích, o filmech, o zážitcích, o knihách, o komerci...vyklubal se z něj prima chlapík. Měla jsem ten den volno, a ti dva měli v plánu jít prozkoumat lokalitu Nesbøva hrdiny. Zajímavý program, tak jsem se k nim přidala. 

Šli jsme "po stopách Harryho Hole". V domě, kde postava z knihy bydlí, jsme našli jeho zvonek. Dokonce dvakrát. V restauraci, kde má Harry pravidelně a vydatně popíjet, mě pozvali na oběd. Tam se k nám připojil Antonínův kamarád, fotožurnalista pro VG (norské noviny) a dlouholetý ředitel fotožurnalistů Norska, Terje Bringedal. Byla to prima strávená část neděle.(+ Šolochov... toho si nevšímejte, to je poznámka pro mě ;-))

Druhý den nás čekal samostatný rozhovor. Sešli jsme se o hodinu dřív, ještě jednou obhlédli terén. Když vstoupil Nesbø, měl na sobě brýle. Ne a ne je sundat. Aha, to bude VIP póza. Asi bych si neměla vytvářet předsudky úplně hned, protože jeho druhá věta zněla: "Omlouvám se za ty brýle, ale jsem po operaci oka. Světlo mi teď nedělá dobře." Slušelo mu to. Vůbec nevypadal na padesát...tipovala bych ho tak na čtyřicet možná míň. Paní S.L. ho začala zpovídat. My jsme s Antonínem připravovali věci i prostor na focení venku. Vysvětlil mi, co budu dělat a taky se mnou udělal pár zkušebních fotek.  Když mi je pak ukazoval, říkal, že mě by fotil jinak. Nesbø má jiný tvar obličeje než já, a proto využije toho či onoho světla...(píšu o něm v lehce familiérním tónu...taky proto, že mi už v neděli nabídl, abych mu tykala... on sám mi tykal od začátku. Občas jsem si z něj utahovala, protože mě buď častoval přízviskem vole nebo miláčku. On mi to oplácel různejma poznámkama.) Nesbø byl při focení moc prima chlapík. Odrazkou jsem mu napálila světlo do bolavého oka, přes brýle. Nedalo se nic dělat. Potřebovali jsme ho nasvítit... jen tak poznamenal: "Vy teda víte, kam mířit. Ale chápu, že to neděláte se špatným úmyslem. A mile se usmál. ". Mluvila jsem na něj ze začátku norsky. Trochu polichotil moje ego. Když jsme se pak totiž všichni bavili, říkal, že si myslel, že jsem Norka :-). Prý by s námi byl i delší dobu, prošel se městem, ale že musí nachystat oslavu narozenin svojí dceři. Nasbíral tak další plusový body. I když je to spisovatel komerčák, jako člověk působil opravdu skromně a moc sympaticky.

Zbytek dne jsem strávila s Antonínem. Poté, co mi ukázal fotky, jsme pokračovali v probírání všech možných témat. Měl opravdu široký rozhled. Takové lidi mám ráda a je příjemné být v jejich společnosti. Vyptávala jsem se ho na to, co zažil. A že toho bylo. Pozval mě na sushi, pak jsme ještě spolu zašli na kafe a nakonec se k nám zase přidal Terje, tentokrát se dvěma dalšími fotožurnalisty, co byli u Antonína na workshopu ve Varanasi. Jedna z nich byla fotožurnalistka pro Aftenposten. Zrovna se vrátila ze Španělska, kde fotila vykolejený vlak v Santiagu de Compostella. Nad kávou řešili, jak fungují světové fotosoutěže, agenturu Magnum a Antonínovu agenturu Seven.

Byly to neuvěřitelné dva dny s osobnostmi, které se mi asi nadlouho (resp. natrvalo) vryjí do paměti.